My se toho Covidu bojíme jako čert kříže

"My se toho Covidu bojíme jako čert kříže" říkala mi včera maminka.

"A navíc, když ta naše sousedka s tím byla 3 týdny na plicním a nakonec stejně umřela."

"A kolik znáš lidí, kteří měli tu lehčí formu?"

"No, v televizi pořád říkají jen o těch hrůzostrašných projevech, kdy jsou lidi na ventilátorech a neskutečně trpí. Fakt se strašně bojíme."

"A kdy se tomu strachu věnujete?" ptala jsem se s upřímným zájmem.

"Nevím."

"No, tak se zamysli: kdy se stane, že se bojíš Covidu?"

"Když jsou tady děti, tak na to nemám čas. Když děláme něco na zahradě, tak na to taky nemyslím. Vlastně na to myslím jen ve chvíli, kdy se dívám na zprávy, nebo když taťka čte nahlas přírůstky na internetu."

"V té chvíli se bojíte, jo?"

"Jo."

"A v čem to pomůže tomu, jestli tu potvoru chytíte nebo ne?"

"Asi ničemu."

"No, já ty zprávy nesleduju, ale taťka jo - tak já budu muset ignorovat i když to čte on - pokud s tím teda nebude chtít přestat" rozhodla se maminka.

V každé chvíli prožíváme jenom naše myšlenky.

Neovlivníme, které myšlenky nám vklouznou do hlavy. Co ale ovlivnit můžeme je, kterým myšlenkám budeme věnovat svoji pozornost.

Takže: když si všimneme, že se bojíme, znamená to jediné: věnujeme pozornost našim strašidelným myšlenkám.

A v tu chvíli máme i na výběr: pokračovat nebo přestat.

Vždycky jsme jen jednu myšlenku od řešení .