Hurá, bude dobrodružství

"Hani, pojedeš se mnou na výlet?"

"Jako že bude dobrodružství, jo?"

"Jasně - já už to jinak ani neumím ".

Včera mě to táhlo do lesů severně od Brna a chtěla jsem společnost. 

Než se Hanka pořádně probrala a připravila, já prošmejdila internet a zjistila, že někde poblíž Babic nad Svitavou je rozhledna, další kousek u Soběšic... Tuhle oblast mám moc ráda, spoustu kilometrů už jsem tam prochodila, pár věcí viděla... 

Ale tentokrát jsem chtěla objevovat něco pro mě nového. 

Nebyly jsme samy, kdo vyrazil do přírody tímto směrem a tak jsme postupně míjely výletní místa s přeplněnými parkovišti. V Babicích měli velkou ceduli lákající na zmrzlinu, prázdné ulice a na konci vesnice volné místo pro parkování. 

Takže volba byla jasná - zastavíme a uvidíme, co nám tady Život připravil.

Vystoupily jsme z auta s tím, že potřebujeme najít turistický rozcestník, který nás dovede k rozhledně. Po pár metrech nás ale zlákalo nádherné tajemné schodiště. Sešly jsme tedy ze silnice, po schodech se dostaly na cestu sousedící s hlavní silnicí a objevily červenou turistickou značku. Já měla ještě potřebu prozkoumat prostor kolem školy, abych našla rozcestník. Hanka zatím trpělivě čekala u červené turistické značky na sloupku u zahrádky.

"No nic, když není rozcestník, bude dobrodružství "- mrkly jsme na sebe a vydaly se cestičkou mezi domy po červené. Chvílemi to vypadalo, jako bychom šly někomu zahradou, ale během chvilky nám došlo, že jsme se elegantně vyhnuly silnici, kterou jsme do Babic přijely. Stály jsme v ose zatáčky úzké klikaté silnice, pod ní neschůdný sráz a vlevo před námi nádhera: rokle a obrovský kopec s vyvrácenými stromy. 

A působil tak tajemně, tak dobrodružně. 

Já měla jasno - tudy vede cesta za dobrodružstvím. 

Vyrazila jsem do kopce a pomalu začala zjišťovat, že je tam cestička. Jenže přes ni ležely ty vyvrácené obří buky, jejich kořeny trčely do výšky a za nimi zbyly velikánské díry v zemi. Fakt mě lákalo přelézt ty tuny dřeva - i když už buky ležely na zemi, pořád působily majestátně. 

Hanka šla za mnou a určitě by o tomhle výletě mohla napsat také nějaké zajímavé pojednání ...

Když dovolíte, dneska se zaměřím na svoje postřehy. 

Postupovaly jsme nahoru krok za krokem - někde zkoušely přelézat a nakonec musely podlézt. Některé vývraty bylo třeba obejít, protože v tu chvíli nás nic jiného bezpečného a účinného nenapadalo. Asi v polovině kopce jsme si všimly skal na vrcholu kopce. Věděla jsem, že se tam chci jít podívat. Tak nějak jsem tušila, že tam objevíme něco velkého. Vystoupaly jsme až na konec strže a před námi se otevřela pastvina s koňmi. Pořídily jsme pár fotek s pasoucí se kobylkou a vydaly se směrem k vyhlídkovému místu (jak naznačovala vyšlapaná cesta).

Po pár desítkách metrů jsme stanuly na vrcholu skály, která se celou cestu strží tyčila vpravo nad námi. Sedly jsme si na lavičku a povídaly si o tom, co jsme právě prožily a jak to koresponduje se Životem. 

• O tom, že dobrodružství je daleko silnějším motorem, než jakákoli motivace z venku. (Hanka mi totiž asi v půli cesty svěřila svoje tajemství: "Jani, já se bojím výšek." )
• Že na vrchol můžeme dojít i pohodlně, ale není to ono - chybí tomu dobrodružství, ten Život.
• Že každý, kdo tu cestu prošel, PROSTĚ VÍ, a nikdo ho neopije rohlíkem.
• Že ti, kteří na ten vrchol nedošli vlastním úsilím, mívají hodně strachu, aby si tu pozici udrželi - neznají cestu a nemají ani zkušenosti.
• Že určitá část cesty není nikdy zvenku vidět - stejně jako naše vlastní přemýšlení a postoje.
• Že celá tahle cesta byla ohromná zábava, i když jsme naprosto netušily, kam nás zavede.
• Že ten nejdůležitější rozcestník máme všichni v sobě.
• Že právě v takovýchto chvílích víme, že žijeme