"A to jsem si vzal sebou nejlepšího kámoše," říkal Kuba a přitom střídavě pouštěl a zadržoval pláč.

Jsem na letním fotbalovém kempu pro děti v úžasném prostředí sportovního areálu se spoustou možností k ubytování i sportovnímu vyžití.

V "našem" domečku jsou ve všech pokojích čtyři postele.

Letos nemám pokoj sama pro sebe, ale sdílím ho se třemi dětmi ve věku 6 až 11 let.  Šestiletá holčička a jedenáctiletý kluk, kteří se mnou pokoj obývají, tu mají maminku. Každou chvíli maminka otevře dveře našeho pokoje, přinese dětem něco strááášně důležitého, jako třeba piškotky nebo ovocnou kapsičku, porovná dětem něco ve skříňce, přestele postel, doporučí nějakou činnost a hlavně děti neustále podrobuje nějakému výslechu ve věcech "veledůležitých":

"Už jste to snědli? Nemáte hlad? Proč ležíš na té posteli takhle blbě? Lehni si pořádně. Kdy půjdete na další trénink? Jak to že sis ještě neotočil povlečení na tom polštáři, když jsem ti říkala, že sis ho povlíknul naruby?..."

Je polední klid, ležím na posteli a čtu si knížku "Život bez príbehu" mého milého kolegy Lukáše Piperka .  V tom se otevřou dveře, do pokoje vtrhne jedenáctiletý Kuba a má slzy v očích. Maminka zrovna vykonávala v našem pokoji svoji další důležitou misi a tak hned podrobila Kubu výslechu:

"Co se stalo? Proč brečíš?"                                                                                                           "Mami, nech mě."                                                                                                                           "Co se stalo? Mluv!"                                                                                                                      "Mami, prosím, ne."                                                                                                                        "Okamžitě mi vysvětli, co se stalo."                                                                                            "Mami, prosíííím, nech mě."                                                                                                          "Ale to nejde, musíme to rozebrat. To nejde, abys takhle trpěl."                                              "Mami, prosíííím, neeee" trvá Kuba na svém a strká si hlavu pod peřinu.                              "Tak dobře, ale uvědom si, že jsem ti chtěla pomoct - až budeš chtít příště pomoct, tak si na tohle vzpomeň," říká uražená maminka zavírajíc zvenku dveře našeho pokoje.         

Zůstáváme s Kubou sami.                                                                                                            Kuba vyndává hlavu zpod peřiny, sedá si na postel a říká mi:" A to jsem si vzal sebou nejlepšího kámoše. Chtěl jsem si to tady užít a on je na mě takhle hnusnej.

Vysmál se mi, když jsem mu říkal, že je důležitý mít povlečenou postel a hlavně to mít povlečeno správně. Vysmál se mi a ostatní kluci se k němu přidali.

Proč mi to tady všichni kazí? Proč si to tady nemůžu užít?"                                                Plakal a díval se na mě.                                                                                                                "Hele, Kubi, máš dvě možnosti: můžeš tady sedět, bulit, litovat se a roztáčet příběh o tom, jak je všechno na prd. A nebo se zvednout a jít si to užít."                                              

"Tak jo," usmál se Kuba a šel zpátky za klukama.                        

Všichni máme v každou chvíli možnost volby: buď roztáčet příběh o čemkoli nebo si Život užít

Mějte krásné léto ❤️

S láskou

Jana